Záhada údolí Mohykánů

Den 1.

Po příjezdu na tábořiště jsme se rozdělili do pracovních skupin. Prošli jsme si tábořiště, abychom se seznámili s archeologickým nalezištěm. Museli jsme vědět, kam je pro nás bezpečné chodit a kam už ne. Po večeři jsme si zahráli pár seznamovacích her, abychom se lépe poznali mezi sebou a šli jsme spát v očekávání, co nás další den čekám.

Den 2.

Dnes nás čekaly první archeologické vykopávky. Ještě předtím jsme si al vyrobili oddílová trička. Musím říct, že při vykopávkách jsme měli docela štěstí. Našli jsme různé kusy nádobí, náboženské sošky a nějaké keramické nádoby. Největším nálezem byla ale velká bedna, u které byl zakopaný i vzkaz. Byla to zašifrovaná zpráva, kterou jsme později odpoledne rozluštili a zjistili jsme, že je to varování. Stálo tam, že bednu nemáme za žádných okolností otevírat. Vzkaz zmiňoval i něco, co se jmenovalo Jumanji, prý nějaká hra. Kdo ví, co to znamená.

Den 3.

Dneska nás z tábořiště vyhnali pavouci, kteří se objevili, když jsme poprvé hodili kostkou. Museli jsme si rychle sbalit věci a utéct z tábořiště. Hledali jsme místo, kde bychom mohli přespat a narazili jsme po cestě na archeology, kteří se snažili stejně jako my získat nějaké informace o hře. Bohužel došlo k menší potyčce, ale přemohli jsme je. Získali jsme informace o hře a dokonce jsme našli i místo na přespání. Připravili jsme si spacáky, navečeřeli jsme se a přečetli jsme si o hře. Zjistili jsme, že hru vymyslel jakýsi Dr. Creator, který se takhle chtěl pomstít svým kamarádům, kteří ho při poslední výpravě nechali samotného v lese. Také jsme se dozvěděli. že musíme hru dohrát dokonce. Vyčerpaní po cestě jsme si šli lehnout a načerpat síly na další den.

Den 4.

Ještě večer jsme vymysleli plán, jak se dostaneme zpět do tábora a jak se přes pavouky dostaneme ke hře, abychom mohli hodit a poslat tak pavouky pryč. A tak jsme se po snídani zase sbalili a vydali se na cestu k táboru. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to. Dokázali jsme pavouky porazit a dostat se zpátky do tábora. Pak už nás čekalo jen koupání a odpočinek. To jsme si mysleli, ale když pak vybouchla kuchyň, tak optimističtí jsme už nebyli. Vybouchli veškeré zásoby na večeři, a tak jsme je museli jít hledat. Šli jsme po stopách zlodějů a naše zásoby jsme našli v lese. Museli jsme se k nim proplížit, abychom nevzbudili rozruch. Byla už tma, a tak to bylo těžší, ale nakonec se nám to podařilo.

Den 5.

Další den nás čekalo oddílové volno, kde jsme si zahráli dohromady vlajkovanou. Když jsme se vrátili do tábora, všimli jsme si nějakých archeologických vykopávek, které byly zakryté tam vzadu za ohništěm. Zprvu jsme tomu nevěnovali pozornost, ale jak se hra zase ozvala, ožili na místě vykopávek mumie, které se začali pohybovat po tábořišti. Taky se s nimi zjevil duch Dr. Creatora, který mumie ovládal. Museli jsme nejdříve přemost všechny mumie a pak jeho. Samozřejmě se nám to povedlo a všechny jsme přemohli. Jakoby toho ale bylo málo, tak se vedoucí večer začali chovat opravdu divně. Anička si myslela, že jsme všichni brouci, Terka pořád padala, Gabča neřekla víc než jedno slovo, Verča chodila jako robot a Magda se pořád starala o nějakou zahradu. Bylo to hodně divný, ale věděli jsme, že jim musíme pomoct. Rozběhli jsme se hledat protilátky, které by je mohli vyléčit. Naštěstí jsme všechny vyléčili a už byli zase normální.

Den 6.

Věděli jsme hned z rána, že dnešek nebude lehký den, jelikož nám zbývalo poslední políčko k dokončení hry. A přesně jak jsme si mysleli, objevil se Dr. Creator se svými stoupenci a ti nám chtěli hru ukrást, abychom ji nemohli dohrát. My jsme ale věděli, že se hra dá zničit jen na jednom místě, a tak ji hlavní archeolog vzal a utíkal na místo ke skále nad ohništěm. Dr. Creator běžel za ním a snažil se mi zabránit ve zničení hry. Chvíli jsme viděli jen jak se perou a pak něco bouchlo. Najednou se začal valit černý kouř a my jsme nevěděli, co se děje. Až nakonec se hlavní archeolog vynořil z kouře jako hrdina. "Hra je zničená!", křičel. Začali jsme slavit a slavili jsme ještě dlouho potom. Konečně je po všem. Zvládli jsme to.